Trpělivě, trpělivost, trpělivý: Pro biblické pojetí je t-ý především Bůh ve svém jednání s vyvoleným lidem a s hříšníky. Odkládá, zadržuje, zpomaluje svůj spravedlivý hněv a čeká nápravu. Ale Kral. v tom případě užívají raději výrazů dlouhočekající, dlouhočekání, dlouhoshovívající, dobrotivost [viz tato hesla v Doplňcích], *shovívání, shovívati, *poshověti, *prodlévání, *snášelivost [
Exod 34:6n;
Num 14:18], kdežto výrazy trpělivě, -ost, -ivý vyhrazují převážně člověku, při čemž ovšem podle bibl. názoru nejde o vlastnosti lidské statečnosti a lidského sebeovládání, jež dovedou kdeco vydržet, nýbrž o důsledky spolehnutí na Boha a věřícího *očekávání na něj. Tak
Lam 3:26 mluví o tom, že je »dobré trpělivě [mlčelivě] očekávajícímu na spasení Hospodinovo« Karafiát překládá v souhlase s předchozími a následujícími verši: »Dobrý jest [Hospodin] trpělivě očekávajícímu« a dovolává se
Ps 37:7. Rovněž
Lam 3:28 má v hebr. textu dámam = býti tichý, mlčeti, přestávati na něčem [sr.
Job 29:21], spokojiti se [sr.
Lam 2:18].
V NZ-ě jde především o výrazy makrothymein, makrothymia [původně vlastně: míti dlouhý dech, potom dlouhoshovívati, dlouhoshovívavost], jež se vztahují především na Boha [
Rom 9:22], ale v důsledku této Boží shovívavosti i na poměr mezi věřícími v církvi. Kral. řecké makrothymia překládají někdy výrazem tichost, Karafiát snášelivost, Žilka shovívavost, ale nejde tu o pouhou ohleduplnost, nýbrž o potlačení rychle vybuchujícího hněvu. Pavel tuto »ctnost« pokládá za výsledek působení Ducha sv., nikoli za přirozenou vlastnost člověka. V
1Cor 13:4 ji spojuje s láskou, jež je největší z darů Ducha sv. Její ženoucí silou je právě láska. Od pracovníků v církvi očekává Pavel, že se budou vyznačovat nejen vyšším poznáním na základě toho, co jim Bůh zjevil v Kristu Ježíši [Kral. ,umění‘] a neošemetnou láskou, nýbrž také dlouhočekáním [řecky makrothymia], jež je právě umožněno tímto poznáním a láskou [
2Cor 6:6; sr.
Col 1:11, kde trpělivost (řecky hypomoné, viz níže!) stojí také ve vztahu k známosti Boží a radostné dobrotivosti]. Právě proto, že Pavel u věřících předpokládá Ducha sv., může je napomínat, aby se »trpělivě měli ke všechněm« [
1Thess 5:14], aby se oblékli jako vyvolení a povolaní Boží, svatí a Bohem milovaní v trpělivost [
Col 3:12; sr.
Eph 4:2]. Pisatel
2Tim 3:10 klade Timoteovi sebe sama za příklad t-sti a lásky a doporučuje mu, aby tohoto příkladu následoval ve své práci kazatelské »ve vší tichosti« [makrothymia,
2Tim 4:2].
U Jk má t-ost ráz vítězné vytrvalosti, jež se přese všechny nesnáze, těžkosti a utrpení nedá strhnouti k myšlenkám na pomstu anebo k naříkání [Kral. ,vzdychání‘] jednoho na druhého. Příkladem t-osti má být čtenářům oráč, který t-ě očekává na úrodu, dále proroci, Job a sám Pán, povzbuzením pak bezprostřední blízkost příchodu Páně, který jako soudce stojí přede dveřmi [
Jas 5:7 -
Jas 5:11; sr.
Luke 18:7].
Heb 6:11n spojuje tuto t-ost [Kral. ,snášelivost‘] s vírou. Žilka tu mluví o vytrvalé víře, jež se nedá ničím otupit a zlhostejnit a je plna naděje. Příkladem takového trpělivého očekávání byl pisateli Žd Abraham [
Heb 6:15], který tak dosáhl toho, co mu bylo zaslíbeno.
Další výrazy, jež Kral. překládají t-ě, t-ost, t-ý, jsou sloveso hypomenein [= zůstati pod něčím, vydržeti; statečně vzdorovati, ale také: na někoho nebo něco trpělivě čekati] a příslušné podst. jméno hypomoné [= statečný odpor, vydržení]. Rozdíl mezi makrothymein a hypomenein je snad v tom, že u prvního slovesa jde spíše o poměr k osobám, u druhého více k nepříznivým okolnostem, ač tento rozdíl je v jazykové praxi řecké již do velké míry setřen. Přesto se Bohu nikde nepřipisuje hypomoné, poněvadž nikdy netrpí nepříznivými okolnostmi. V těchto výrazech nejde jen o trpné snášení, nýbrž o činný odpor proti nějaké nepřátelské moci, ať už jde o nemoc nebo o tělesná muka nebo o různá pokušení a pod. Ve SZ-ě překládá LXX těmito výrazy především ta hebr. slova, jež znamenají trpělivé a doufanlivé *očekávání na Boha a *naději v Bohu, ale také výrazy, jež znamenají statečně snášeti, vydržeti. Podobně je tomu v NZ-ě [*Snášelivost. *Snášení, snášeti]. Tak
2Thess 3:5 vybízí »k trpělivému očekávání Krista«, což možno pochopit také: »k trpělivosti Kristově«, t. j. k té vytrvalosti, která je výsledkem přebývání Kristova ve věřících a je spojena s přesvědčením o jeho druhém příchodu. Tak také v
1Thess 1:3 se mluví o »t-osti naděje Pána našeho«, t. j. o vytrvalé naději, že Kristus přijde na svět v poslední den a vezme své věrné s sebou do své slávy. Podobně jest snad rozuměti
Rev 1:9, kde Kral. mluví o »t-osti Ježíše Krista« [některé rukopisy mají »t-ost v Ježíšovi«]; jde tu snad o vytrvalé a statečné očekávání na jeho příchod podobně jako ve
Rev 3:10, kde vyvýšený Kristus praví: »Ostříhal jsi slova t-osti mé«, t. j. věrně ses držel zvěsti o mém příchodu, očekával jsi na mne. Jiní vykladači však mají za to, že ve všech těchto případech jde o t-ost, jakou projevoval Ježíš za svého pozemského života.
Ve většině případů jde v NZ-ě o statečné snášení těžkostí a zkoušek, jimiž prochází věřící za svého života. V podobenství o rozsévači [
Luke 8:15] mluví Ježíš o těch, kteří přijali slovo Boží a přese všecky překážky a všecka pokušení vydávají ovoce »v t-osti«[Kral.], t. j. vytrvale [Žilka], ve vytrvalosti [Škrabal]. U
Luke 21:19, jež Škrabal překládá »Svou vytrvalostí zachráníte své duše«, Žilka »Svou vytrvalostí získáte své životy«, zaslibuje Ježíš svým učedníkům, že věrností a vytrvalostí ve všech těžkých pokušeních a zkouškách dosáhnou věčného života [sr.
Mark 13:13;
Acts 14:22]. Nejde tu o nějakou osobní statečnost anebo o chtěnou otupělost k utrpení, nýbrž o sílu, jež je čerpána hlavně z křesťanovy lásky [
1Cor 13:7] a naděje [
Rom 8:25]. Člověk musí být k t-osti Boží mocí zmocněn [
Col 1:11], musí ji dostat od Boha, jenž je dárcem t-osti [Kral. ,snášelivosti‘,
Rom 15:5]. Poněvadž se křesťan veselí nadějí, může být v souženích t-ivý [
Rom 12:12]. Pavel se po sborech chlubil t-ostí [vytrvalostí] a vírou tessalonických křesťanů ve všech jejich protivenstvích a souženích [
2Thess 1:4]. Především ovšem pracovníci v církvi mají podávat důkaz o své vykoupenosti t-ostí, t. j. statečným snášením všech protivenství [
2Cor 6:4nn;
2Tim 3:10. Ve
2Tim 2:24 je užito řeckého anexikakos = neochvějný ve snášení zlého], mají všecko »snášet pro vyvolené, aby i oni spasení došli« [
2Tim 2:10], ale také pro svůj vnitřní vzrůst, neboť t-ivost je jen průchodiskem k osvědčenosti a k pevnější naději [
Rom 5:3 v překladu Žilkově: »Trápení působí t-ivost, t-ivost působí osvědčenost, osvědčenost naději«; sr.
Jas 1:2n]. Ovšem, t-ivost musí být dokonalé dílo [
Jas 1:4 v překladu Žilkově], ne něco polovičatého. Proto ji
2Pet 1:6 staví do blízkosti sebekázně, sebeovládání [Kral. ,zdrželivost‘]. Příkladem tu je Job [
Jas 5:11] a ovšem sám Ježíš [
Heb 12:2n;
1Pet 2:20n]. Věřící musí o t-ivost usilovat, prosit za ni právě tak jako za spravedlnost, pobožnost, víru, lásku a tichost [
1Tim 6:11; sr.
Rev 2:19]. Neboť křesťan potřebuje t-osti [vytrvalosti], aby sklidil splnění Božího slibu [
Heb 10:36]. Musí vytrvale podstupovati závodní běh života [
Heb 12:1 v Žilkově překladu], aby dosáhl vítězné koruny [sr.
Rev 2:2n ,
Rev 2:19]. Zejména v poslední zkoušce, k níž dojde v eschatologických dnech, musí ,svatí‘ plně uplatnit svou t-ivost a víru [
Rev 13:10;
John 4:12].
V
Heb 13:22 je užito řeckého slovesa anechesthai = dát si líbit.